Dnešní doba není pro nás z mnoha důvodů bezpečná. Přispěla tomu covidová pandemie a situace kolem ní. Ani energetická krize a blízká válka na Ukrajině náš pocit bezpečí nepodporují.  Zkusme se podívat na příčinu toho, proč nejen během pandemie, ale i přibližně dvacet let před ní, začalo přibývat stále více dětí, s poruchami prožívání – tedy i s úzkostmi.

Pandemická opatření přinesla spoustu nových stresových situací - pro mnohé jedince pracovní až existenční  problémy, dětem on-line učení s omezením pro ně důležitých sociálních kontaktů a  také strach o svůj život a o život svých blízkých. To vše mohlo negativně ovlivnit rodinný i partnerský život rodičů a dětem přinést další stresové zátěže, které mohou být pro některé z nich živnou půdou pro vznik, strachů, úzkostí a také fobií. (Fobie je bezdůvodný strach z věcí, situací nebo lidí, který výrazně narušuje každodenní život jedince.) Tak dochází k neuspokojení základních emocionálních potřeb, jejichž uspokojení potřebujeme pro šťastný a smysluplný život v dětství i v dospělosti. Například neuspokojená potřeba „cítit se na světe v bezpečí“ může být prvotní příčinou úzkostné poruchy.

Vzpomínám si na dívenku, která začala trpět úzkostmi po tom, kdy její matka astmatička onemocněla Covidem. Její dcerka začala mít obrovský strach nejen o její život, ale i o život svůj a svých blízkých. To pokračovalo, i když se její maminka uzdravila. V tomto případě pomohl Renol a uvolnění přetrvávajícího strachu kombinací metod EFT a Matrix Reimprinting. Je potřeba podoktnout, že tato dívenka vyrůstá v harmonickém rodinném prostředí. Je však  zvýšeně citlivá (hypersenzitivní) díky stresovým zátěžím z jejího příchodu do života.

Možná vám připadne divné, jak stresy “z bříška” a z porodu, tedy z období “nevědomého”, mohou ovlivnit prožívání jedince později, dokonce i v dospělosti. Pro většinu z nás je zřejmě pochopitelné, když se u někoho psychické problémy objeví po prožitém šoku nebo následkem dlouhodobé stresové zátěže. Také však víme, že je každý člověk pro zvládání stresu jinak odolný. A právě tato stresová odolnost se buduje z větší části už v nejranějším období našeho života.

Může za to naše podvědomá emocionální paměť. Ta funguje na úrovni mozkového kmene (bojuj-uteč) a limbického systému (emocionální paměť). Má stále teď, nerozlišuje minulost ani budoucnost – a to je pro nás nevýhoda! Při prožití stresové zátěže neumí neurologický systém vědomě traumatickou emoci zpracovat a uloží ji ve formě hologramu (symbolu) k pozdějšímu zpracování. Ta čeká, až nějaká situace, například aktuální nepříjemnost prožitá ve výtahu, připomene jedinci třeba i po 30 letech nezpracované trauma z pobytu v inkubátoru (hologram – stejný tvar výtahu i inkubátoru). A je z toho úzkostná porucha!

V něčem je však naštěstí podvědomá paměť nedokonalá – neumí odlišit reálnou situaci od simulované. A právě to se dá terapeuticky využít! Vstup do podvědomé paměti lze při plném vědomí otevřít například aktivací akupresurních bodů (viz. EFT) a jednoduše novým prožitkem „uvolnit“ z podvědomí škodlivý emocionální záznam. V praxi se osvědčuje podpora terapií bioinformačními produkty Energy (např.  strach – Renol,  vztek – Regalen či Stimaral, smutek – Vironal, Korolen apod.), protože obě metody pracují s energetickým systémem člověka.

Co tomu říká dnešní věda? Vědecké poznatky buněčných biologů a epigenetika odhalily, jak životní a sociální prostředí už v nejranějším období mění funkčnost genů a jak ovlivňuje psychický vývoj jedince – a to dokonce až z 66 %! Jedním ze šokujících objevů několika vědeckých týmů z počátku 21. století bylo zjištění, že psychický vývoj dítěte ovlivňují dokonce i emoce obou rodičů v době dozrávání spermií a vajíček – tedy před početím dítěte. Tento jev se nazývá genomický imprinting. To znamená, že jsou oba rodiče z velké části „genetickými inženýry“ svého očekávaného dítěte – tedy i jeho emocionálního vývoje. Touto tématikou se zabývaly i české vědecké výzkumy. Nejnovější výzkum vedený neurovědkyní Klárou Marečkovou prokázal, že prenatální stres způsobuje snížený objem šedé hmoty v některých oblastech prefrontální části mozku a že tito jedinci trpí v mladé dospělosti výkyvy nálad, depresemi a jinými psychickými problémy (Výzkumný ústav Ceitec při MU v Brně, 2017). A to není ještě všechno! A to není ještě všechno!

Známá forenzní genetička Halina Šimková to vysvětluje takto: „Některé poruchy (pozn. aut. neuropsychologické) pak mohou určitě vznikat ještě dříve, už při tvorbě pohlavních buněk – to znamená, že člověk pak není ovlivněn jen tím, co se odehrálo během jeho vlastního vývoje.

Člověk je na buněčné úrovni ovlivněn už událostmi během těhotenství své babičky. Tedy: já jsem z vajíčka své maminky, které vzniklo z její zárodečné linie, která se založila v době, kdy byla moje maminka několikatýdenním embryem v děloze své matky, tzn. mojí babičky.“ (Emmerlingová, Vidím to jinak, 2020). To se týká nezpracovaných traumat z našich rodových linií.

Z toho jasně vyplývá, proč mívají jedinci narození z nechtěných těhotenství, nově i z nepřirozeného početí, z udržovaného těhotenství, po odběru plodové vody a následkem dalších stresů matky v těhotenství různé psychické problémy a proč je potřeba pracovat také

s emocemi rodičů z tohoto období.

Samozřejmě, vše v našem životě neprobíhá vždy ideálně. Dobrá zpráva pro nás i pro naše úzkostné děti je, že můžeme příčiny těchto problémů odstranit a že jim můžeme v ideálně dokonce předcházet. A to už je o nás – rodičích.